Přijíždím do rodiny poprvé. Pánovo stav se velmi zhoršil. Ještě jsme se neviděli a už přijíždím v takto těžké chvíli. Vždy si snažím při sepisování těchto vzpomínek vybavit každý detail, aby mi to pomohlo prožít tuto situaci znovu a znovu. Jdu asi do čtvrtého patra bez výtahu. Hlavou mi běží spousta otázek. Jak vlastně tito lidé jsou schopni vyjít tolik schodů? Chodí ještě vůbec ven? Nedovedu si představit, že bych nemohla jít ven, jen proto, že bydlím takto vysoko a moje tělo už to nezvládne. Ze schodů se stáčí můj pohled na zahradu vnitrobloku. Je vidět, že je udržovaná a používaná ostatními nájemníky. Na každém patře se nachází asi 3 byty. Stoupám stále výš a výš, konečně vidím otevřené dveře do bytu. V nich stojí zřejmě syn, odhaduji stáří. Ano je to tak.
Připomíná mi Spejbla
Představujeme se a podáváme si ruce. Zve mi dále do bytu. Zařízení bytu mi napovídá, že zde žije určitě muž a dlouhou dobu sám. Nasávám vůni kouře i přes respirátor, bez kterého se v dnešní době neobejdeme. Syn mi vypráví o stavu tatínka a vede mi za ním do místnosti. První čeho si všímám v místnosti je prostor, který je vyplněn vláčky. Z toho jak lidé žijí dokážete vyčíst celý jeho život. Pohled mi padá na velkou postel rodinnou, na které leží pán. Spíše sedí, hodně špatně se mu dýchá. Je velmi schvácený. Už nějakou dobu podáváme kyslík přes kyslíkové brýle. K tomu má ještě svoje brýle a připomíná mi Spejbla. S veškerou úctou mi připomíná tuto postavičku, protože když mě spatří krásně se na mě usměje.
Začíná mi služba
Představíme se. Bavíme se o životě. Bavíme se o jeho stavu. Vzpomínáme na dřívější dobu. Ukazuje mi nadšeně vláčky. Chtěl by opravit jedno trafo, ale jeho prsty to nezvládnou. Začne láteřit na syna, že není schopný to zvládnout sám. Pak se tomu zasmějeme. Je na něm vidět velká únava. Ale pořád ho drží vědomí, že to jednou opraví. Pán je vášnivý kuřák a ještě si vychutnává chuť svých cigaret. Měním náplň v lineáru, což je přístroj, který dávkuje léky 24 hodin. Pán je tlumený opiáty, což v téhle branži ani jinak nejde z důvodu velkých bolestí. Loučíme se a se synem se domlouvám na zítřejší návštěvě. Zrovna mi začíná služba na víkend, jedná se vždy o pohotovost na telefonu, v případě potřeby vyjíždím ke klientovi. Zítra tu prý bude sestra.
Rodina
Druhý den dopoledne, přijímám telefonát od dcery. Jsem zrovna u klienta. Tatínkovi je hůře. Slibuji, že co nejdříve přijedu. Po příjezdu se seznamuji s dcerou. Je to velmi sympatická paní a první co mi na ní zaujalo je její široký úsměv. Mám pocit, že jsme se již někdy potkali. Přicházím do kuchyně a vítá mě celá rodina. Je tu i druhá dcera s rodinou, se všemi třemi dětmi, mezi nimi i malé miminko. Přišli ještě potěšit dědečka. Jsou z Prahy a pojedou zase v noci domů, aby v neděli mohli znovu přijet. Obdivuji je a zároveň je chápu. Tatínek je celý schvácený. Střídají se u něj. Dnes si zakouřil i svoji oblíbenou marihuanu. Usmívám se a říkám si, že je v pořádku, když si člověk dopřeje na sklonku života toho, co tak miluje.
Uvidíme se brzy
Vidím a vnímám blížící se konec. Hovořím s rodinou otevřeně, protože vnímám, že jsou i oni ke mně otevření a vnímají stav tatínka. Lehají si k němu na postel a povídají si o tom, co spolu zažili. Smějí se a všude slyším smích dětí. Usmívám se i já a jsem šťastná za to, že tento člověk není sám a nebude odcházet sám. Loučím se a vím, že se uvidíme velmi brzy po mém odchodu.
Večer kolem 20:00 přijímám znovu telefonát od dcery. Vyjíždím. Navyšuji léky, po domluvě s lékařkou. Více nemůžu udělat. Pán zde má kolem sebe všechny, které miluje a kdy miloval. Má kolem svoje oblíbené prostředí a já věřím, že vnímá i to, co se kolem něj děje. Rodina se mi ptá na to kdy to přijde. Sama nevím, ale prosím o to, aby se dlouho netrápil. Říkám si jestli mám jet domů, protože vím, že to brzy přijde. Dcera mi naprosto odzbrojuje svým přístupem. Je smířená se smrtí, je smířená s tím, co přijde. Sama ví, že to je vysvobození v této chvíli. Ani se neloučíme. Ví, že brzy přijedu.
V 1:30 mi probouzí telefonát. Vidím číslo a vím. Volá mi dcera, oznamuje odchod tatínka. Slibuji, že brzy vyjíždím k ní. Po cestě volám koronera a v hlavě mi proudí spousta myšlenek. Pokládám i já sama sobě otázky o smrti. O tom jak žijeme. Projíždím městem. Je brzká hodina ranní v neděli. Mladí lidé se brouzdají v poloopilém stavu domů a nic netuší o tom, co se děje v tuto chvíli za zavřenými dveřmi. A chtěli by to vědět? Když dnešní společnost je nastavena tak, že se před smrtí zavírají dveře? Stejné místo, stejná cesta po schodech, stejné patro, stejné dveře a přitom jiný příběh.
Jsou klidní
Otevírá mi manžel dcery. Přichází i dcera a objímáme se. Je to dlouhé a velmi vřelé objetí. Je ráda, že jsem přijela. Usmívá se a i přes bolest cítím, jak je klidná. Přicházím k tatínkovi. Okno je pootevřené a na okně je zapálená bílá svíčka. Usměju se a popřeju jeho dušičce šťastnou cestu. Ve smrti jsou lidé vlastně nádherní. Nemají skřivenou tvář od bolesti. Jsou klidní.
Přikrývám ho a odcházím do kuchyně. Dcera mi uvaří výborný čaj a usedáme ke stolu. Rozhlížím se. Na lednici vidím fotky rodiny. Fotky tatínka jak vypadal dříve. Hovoříme o tom a oba s manželem vzpomínají. Vypráví vtipné historky a všichni se tomu smějeme. Dcera mi vypráví, že koroner bude Mudr. Tydlitátová. To jméno slyším poprvé. Vypráví mi s úsměvem, že tatínek byl děsný šprýmař a že se tomu teď určitě směje, protože tohle by nikdo nenaplánoval. Přijíždí koroner a provádí ohledání, sepisuje jejich povinnou administrativu. Při podpisu lékařky se snažíme udržet schované úsměvy, protože se přeci v této chvíli nehodí. Ale kdo to může posoudit?
Po jejich odjezdu provádíme hygienu před oblékáním na tatínkovo poslední cestu. Všímám si , že dcera s tatínkem hovoří stejně jako kdyby ještě žil. Vnímám to jako nádhernou věc. Velmi je překvapuje, že ho vlastně mohou obléci do toho, co miloval. Vysvětluji jim, že to je samozřejmé, nikdo je nebude nutit do věcí, které nechtějí. Dávají mu jeho oblíbené tričko a kalhoty s kšandami. Poté nasazujeme brýle a tatínek vypadá jako kdyby klidně usnul. Moje práce v tuto chvíli končí. Předávám číslo na pohřební službu, rodina ještě čeká na ostatní děti až dorazí se rozloučit.
Mohli mu říct, jak ho mají rádi
Stojíme všichni u tatínkovo postele a vnímáme tento magický okamžik. Jak se dá změnit v minutě celý život? Velmi rychle…. Dcera mi objímá, jsme dojaté obě dvě. Velmi mi děkuje a je vděčná za naše služby i přesto, že netrvaly v tomto případě dlouho. Celá rodina je vděčná za to, že u něj mohli být. Mohli si ještě vyslechnout jeho poslední slova. Mohli si ještě vyslechnout jeho poslední nadávky. Mohli ještě si s ním zakouřit jeho poslední cigaretu. Mohli s ním být a vidět, jak ho tato nemoc pohlcuje. Mohli mu říct jak ho mají rádi. Mohl se ještě naposledy potěšit se svými vnoučaty. On mohl….a my jsme vděčni, že jsme toho mohli být součástí. V tomto případě dělám výjimku a předávám si s dcerou kontakty. Vím, že my dvě se ještě určitě uvidíme. Cítíme to tak obě. ….
Chlapi mi pomáhají odvézt veškeré věci do auta. Loučíme se a podáváme si ruce. Nadechnu se letního ranního vzduchu a děkuji za to, že ještě můžu….za to, že moje cesta ještě není u konce….. Jsem vděčná za to, co dělám a za to, že tady ještě mohu být…..
V půlce července obdržím nádherný puget, na kterém stojí „ Veliké díky Kačenko Spourová“ a jméno dcery. A co mi proběhne hlavou? Díky, že jsem se našla a můžu plnit svoje poslání.
Sepsáno podle skutečného příběhu, z důvodu GPDR nezmiňuji jména.
