Vždy když sepisuji tyto příběhy si vybavuji vše, co jsem kdy vnímala a spojila si s daným člověkem nebo místem. Přesně si vybavuji ulici, dům, vchod, vstup, schody, dveře. Měla jsem zrovna službu a v noci mi zazvonil telefon. Od děvčat jsem měla zprávu, že nikdo není ve stavu odchodu a noc by měla být klidná. Překvapilo mi to tedy, ale viděla jsem cizí číslo. Zvedám hovor a dozvídám se od dcery naší klientky, že se mamince velmi přitížilo. Ke klientce jsem měla jet až druhý den na pravidelnou návštěvu, protože jsem měla víkendovou službu. Dcera byla velmi rozrušená, snažila jsem se ji po telefonu uklidnit a dozvědět se, co se vlastně stalo.
Smrt přijde brzy do jejich domova
Hovořila o tom, že má maminka velké bolesti. Poradila jsem ji tedy léky, které měly zapsané v medikaci – podání při bolesti. Slíbila, že to zkusí a pokud by to nepomohlo, za hodinku by zavolala znovu. Loučíme se a já vzápětí usínám únavou. O hodinu později začal zvonit telefon znovu a to už jsem věděla, že budu vyrážet. Bolesti se nezlepšily, stav je stále stejný, maminka naříká bolestí. Oblékám se a sedám do auta. Je hluboká letní srpnová noc. Je příjemně teplo. Projíždím městem a vnímám okolní svět. Když dorazím na místo, setkávám se poprvé s dcerou. Vítáme se. Je to velmi sympatická mladá dáma a později se dozvídám, že to je i malířka obrazů. Domek se nachází v poměrně rušné čtvrti, ale teď je všude klid. Vítám se i s druhou dcerou. Jsou to velmi mladé holčiny a mě se začne svírat žaludek a říkám si, jaké to je, vědět, že smrt přijde velmi brzo do jejich domova.
Jsem tu s nimi i pro ně
Přicházím ke klientce, ale má velmi specifický požadavek. Nemá ráda přítomnost cizích lidí a drží si svoji komfortní zónu. Hovořím s ní tedy z bezpečné vzdálenosti a i přes nemoc se snažím vyhovět jejímu přání. Je to pro mě zvláštní chvíle, jsem kontaktní člověk a je pro mě přirozené pohladit ruku, stisknout rameno, obejmout. Po delší domluvě podávám léky proti bolesti v injekční formě. Odjíždím a loučím se, že se uvidíme ráno.
Pamatuji si, že jsem si říkala, že by to možná vydrželo i do rána, ale na druhou stranu chápu, jak je to problematické pro rodinu vidět maminku trpět bolestí. Druhý den jsem na cestě pro syna na tábor a po cestě přijímám hovor od dcery. Jsem v šoku, oznamuje mi její odchod. Bylo to tak všechno rychlé, že jsem si říkala, jak je to možné, že jsem nepoznala blížící se konec. Slibuji, že přijedu co nejdříve, ale vím, kolik času strávím ještě na cestě domů. Po příjezdu k jejich domu, volám koronera. Vím, že to bude nějakou dobu trvat, většinou to tak je. Státní koroner, který má ten den službu je většinou na výjezdu. Jezdí až na Šumavu a někdy ten dojezd jejich není v časovém období, které by člověk očekával. O to těžší je Vaše pozice, když musíte s rodinou čekat do jeho příjezdu.
Důvěra a otevřenost
Přicházím a vítá mě dcera. Objímá mi tak silně, až se zalykám. Cítím její bolest, ale zároveň i vděčnost za to, že jsem tady. Hovoříme spolu krátce a ona mi sděluje, jak vše probíhalo. Je to pro všechny silná chvíle. Objímá mi ještě jednou a já vím, že objetí vydá za tisíc slov. Není třeba říkat nic, stačí jen tam být. Přicházím k mamince a vidím ji v její smrti, jak je klidná a nádherná dáma. Otevíráme okno a zapalujeme svíčku, aby mohla její duše pokojně odejít. Odcházíme do kuchyně, kde si vaříme čaj a čekáme na příjezd koronera. Seznamuji se s bývalým manželem klientky a otcem obou dcer. Je to milý pán a stejně i na něm je vidět, jak ho tato smrt zasáhla. Vždy si říkám, jak je obdivuhodné od rodiny přijmout mezi
sebe cizího člověka, kterým jsem já a vnímat prostor, který Vám tak utvoří. Víte, že Vám důvěřují. Víte, že s Vámi se cítí jistější v tom, co se stalo. A ví, že s Vámi o tom mohou otevřeně hovořit.
Hovoříme o smrti, chtějí si o tom povídat, ptají se a já trpělivě odpovídám na vše, na co znám odpověď. Přijíždí koroner a provádí povinnou administrativu. S koronery je někdy chaos, tak prosím rodinu, aby počkala venku. Po jejich odjezdu se společně s dcerou ujímáme hygieny a oblékání. Myjeme mamince vlasy, upravujeme je a fénujeme. Oblékáme ji do jejich nádherných šatů, které měla připravené. Dáváme ji její oblíbené lodičky a řetízky na její poslední cestu. Maminka jim připravila do obálky i peníze na pohřeb. Věděla, že se její nemoc chýlí ke konci a vnímala, že chce děvčatům ušetřit starosti. Najednou se z nemocného člověka, který má zkřivenou tvář bolestí, stává nádherný a důstojný člověk. Samotnou mi vždy tyto situace překvapí. I já sama s nimi prožívám jejich poslední rozloučení. Vnímám důležitost tohoto okamžiku pro všechny zúčastněné. Jsem ráda, že mohu být součástí.
Tady a teď
Balím si věci a loučím se s rodinou. Viděli jsme se dvakrát v životě a stejně mám pocit, jako kdybychom se vídali každý den. Objímám se opět s dcerou. Je to velmi silné objetí naplněné vděčností a pokorou. Odcházím a opět se ve mně odehrává ten zvláštní pocit, který mám vždy když se setkávám se smrtí. Ta síla okamžiku, kdy si uvědomíte, že žijete, dýcháte, hýbete se, mluvíte, chodíte a prostě jste. Jste živý a můžete se těšit z každého dne ve Vašem dosavadním životě.
Mé milované mamince
„Odpočívej v pokoji maminko drahá, dala jsi nám život a my jsme za něj velmi vděční. Ať jsme spolu zažili jakékoliv chvíle, byť těžké v našem životě, vše je ti prominuto. V den posledního soudu jsme si všichni rovni a já tě miluji. Miluji tě za to, jaká jsi byla a i přesto, že jsme k sobě neměli nejlepší vztah Ti maminko slibuji, že nikdy nezapomenu, na Tebe, na Tvé srdce, na Tvoji lásku, na to, že jsi tu byla pro mě. Ve smrti jsem ti mohla nahradit všechny roky, které jsme spolu neprožívali. Už vím, proč jsi chtěla, abych byla ta, která ti doprovodí. Už vím, proč jsi chtěla opečovat ode mě. Stejně jako jsi mě dala ty život a starala ses o mě, když jsem se narodila a vyrůstala, stejně tak jsem se mohla o Tebe postarat v den odchodu z tohoto světa. Oplatila jsem ti dluh, který visel mezi námi. Možná to je karma, ale já jsem vděčná za to, že jsem mohla a mohla být součástí tvého podchodu z tohoto světa. Tvoje smrt je pro tebe vysvobozením a já tě nechala odejít. Bylo by pošetilé tě tady držet, bylo by pošetilé chtít od tebe, aby si zůstala. Odpočívej v pokoji maminko moje milovaná, brzy se sejdeme na naší cestě , ale už ne v tomto světě. Počkej tam na mě a dohlížej prosím na moje kroky, v tomto životě.„
