Ahoj všichni moji drazí,
Dnešní příspěvek bude o tom, že ne vždy je vše růžové a zalité sluncem. Mnozí z Vás mě mohou považovat za sluníčkáře a člověka, který žije životem bez problémů, protože se stále usmívá, minimálně nadává a je pořád v dobré náladě. Ale ti , co mi znají úplně nejvíce, ti, se kterými sdílím svoje životní rozpoložení a ti, co ví a jsou se mnou často ve styku, ti už na to budou nahlížet jinak.
Dříve jsem věci neřešila
Ano určitě mi kdysi říkali sluníčko, nejen kvůli vlasům, ale možná také kvůli mé náladě. Jenže dřív jsem měla všechno takzvaně u zadku a spoustu věcí jsem neřešila, proto ani nějaký seberozvoj, práci se sebou, schopnost sebereflexe a atd. Pak se hodně věcí v mém životě zamotalo a změnilo a všechny tyhle věci mi dokázali sebrat úsměv na tváři a já jsem si jednou řekla tak takhle tedy ne.
Každý okamžik je jedinečný
Chci hledat znovu radost ve svém životě. Jsem přesvědčená po tom, že v každém okamžiku, v každé situaci ať je jakákoliv, mohu najít a utrhnout si pro sebe kousek toho štěstí. A proč milí přátelé? Protože s úsměvem na tváři se všechny věci snáší lépe. I když jsem neměla peníze a trápila mě naše životní situace a snažila jsem si ji řešit, což se samozřejmě dařilo, jsem chodila hodně do přírody, kde jsem nacházela nejen klid, ale i krásu a kouzlo přítomného okamžiku, kdy mě zalila vděčnost za to, že jsem zdravá, moje děti jsou zdravé, mohu chodit do práce, hlava mi přemýšlí a já mohu vydělávat peníze.
Vše má svůj čas
Když mě zemřel můj domácí mazlíček a vše bylo tak neskutečně bolestivé, zažívala jsem vnitřní muka a vše trvalo tak neskutečně dlouho. Nemohla jsem chodit na místa, které jsem milovala a kam jsme chodili spolu. Nemohla jsem vidět jiného pejska, který mi ho připomněl. 3 měsíce po smrti jsem šla na veterinu poděkovat paní doktorce za její péči při odcházení Dennyho a místo pozdravu jsem ze sebe nevydala ani jediné slovo. Všechno se mi zadrhlo v krku a nemohla jsem říct nic. Vehnali se mi slzy do očí a já jsem s brekem utekla z toho místa pryč.
Někdy dostaneme jen druhou šanci
Po operaci krčních mandlí, která byla dle lékařů banální, před asi 6 lety, moje děti byly ještě malé, jsem se vrátila s masivním krvácením zpět. Po všech možných způsobech zástavy krvácení jsem krvácela natolik, že krev se mi valila z úst, polykala jsem ji, zalykala jsem se s ní a viděla pohledy personálu, který již nade mnou dělal křížek. Okamžitě mi vezli na sál a já jsem poprvé pohlédla tváří tvář smrti do tváře. Jen jsem si tehdy v hloubi duše přála vidět vyrůstat svoje děti. Bylo to neskutečné peklo, zážitek, který již dnes mohu prožít, ale roky po tom jsem i po poslechu sirény sanity měla skoro panické záchvaty. Zachránili mi!!! Možná spíše říci, moji průvodci, vesmír či bůh, se rozhodli ponechat mi na tomto světě a dali mi druhou šanci. Půl roku trvala rekonvalescence, kdy jsem nemluvila. Ztráta krve byla velká, trvalo dlouho dobu, než jsem nabrala sílu. S mým celoživotním nedostatkem červených krvinek, které roznáší kyslík do našeho těla, to trvalo o to déle. Ale prakticky jsem se už nikdy nedostala na normální hladinu, a proto třeba nejsem dárce krve.
Nic není náhoda
Kdysi, když jsem se svým malým synem nabourala na čtyřkolce, kdy jsem ho vezla v létě na chatě , prakticky jen v letním oblečení. Nějakou náhodou mu ulétla čepice a já jsem ji chtěla chytit, skončili jsme v maliní s obrácenou čtyřkolkou a on zaklíněný pod ní. Měla jsem o něj tak neskutečný strach, že jsem vůbec nekoukala na svoje zranění. Přežili jsme, haleluja. To bylo to nejdůležitější.
Nechlubím se, jen konstatuji
Možná bych mohla ve výčtu pokračovat, ale proč. Vždycky jsem se snažila vidět vše pozitivně. Dětství jsem taky neměla růžové a na růžích ustláno. Zažila jsem si psychické ponižování od otčíma. Rozvedená rodina, nezvládající vychovat své dcery, protože je to nikdo neučil. Své rodiče i přesto miluji, vím, že udělali to nejlepší, co kdysi uměli a nikdy bych je neměnila, protože jsem si je jako duše vybrala.
Dar hlasu
Z nějakého důvodu tu mám být a z nějakého důvodu mám mluvit. Dostala jsem znovu dar hlasu. A já si to velmi uvědomuji. Když jsem nemohla po operaci mluvit, bylo to neskutečně těžké pro mě. Kdysi jsem zpívala, kdysi jsem mluvila, co bude dál? Když jsem přijala ten fakt, že tedy asi nikdy nebudu mluvit. Budu skřehotat a nebo šeptat. Děkuji vesmíru, bohu, průvodcům, andělům, že jsem dostala šanci znovu mluvit a dostala šanci mluvit před lidmi. Hovořit k nim, promlouvat. Svůj hlas miluji. Ráda se poslouchám a moc mi to těší.
Co vlastně chci sdělit tímto příspěvkem?
Chci Vám říct, že je jedno co si v životě prožíváte. Jestli máte jako já za sebou emočně vypjatý víkend, jste unaveni z odevzdávání starých vzorců, učení se nových věcí, sebereflexe a toho orientovat se v tomto čase a prostoru. Víte proč tohle všechno děláte?
Děláte to jen pro sebe
Aby se Vám lépe žilo. Aby se lépe žilo tím ostatním. Abyste byli šťastní a uměli štěstí hledat v každé životní situaci, byť je více nebo méně těžká. Abyste si dovolili truchlit, prožili pocítit bolest, ale nenechat se pohltit. Abyste se uměli radovat z maličkostí, které Vám tvoří lepší den. Abyste si našli věci, na které se budete denně těšit. Abyste uměli najít na všem pozitivní smysl. Abyste Vy sami pro sebe se snažili vnímat svět z jiné perspektivy. Pak dojdete k tomu, že je jedno, co se děje, protože Vy víte, že vše je Vaší součástí. Vše je Váš odraz. Vše je plátno, které nám promítá jen to, co je odrazem nás. A Ať se Vám to líbí nebo ne. Časem na tohle přijdete.
Důvěra v sebe je odrazem důvěry v ostatní
Hledejte lidi kolem sebe, se kterými budete sdílet osobní příběhy, Vaše pocity, kterým můžete důvěřovat, protože jak říkám, vše je odrazem Vás. Velké překvapení pro mě byl aha moment uvědomění, že jsem nevěřila lidem, protože jsem nedůvěřovala sama sobě v tom, jaký jsem dobrý člověk, a že poznám, zda tomu člověku na základě toho mohu důvěřovat. Vždyť je jen mým odrazem.
Není začátek ani cíl
Tohle všechno je neustálá konstantní práce, která nikdy nemá začátek ani konec. Ona probíhá. Jakmile jednou dáte zelenou a otevřete se, běží nonstop. Ani v noci neutichá. Kolikrát se ráno vzbudím a cítím, jak jsem ve snu pochopila důležité věci, jak to byl silný sen. Tolik si ho nepamatuji, ale vím, že moje podvědomí ano.
Jsem za to vděčná?
Určitě ano. Protože jedině tak člověk pozná, že se dá radovat ze života. Protože ví, že je jeho tvůrcem. Protože chápe souvislosti, proč se mu tyto situace dějí. Jsou odpovědí na jeho otázky, na jeho modlitby, jeho přání. Jsem tvůrcem svého života. A jsem za to vděčná. Buďte i Vy tvůrcem svého života.
Někdy děláme věci a nevíme proč je děláme, jen víme, že mají velký smysl a vše je jen otázkou času, kdy se to potvrdí! Naslouchej své intuici, půjdeš tak správným směrem.
